Lucie, 33 let

Kreslím. Starám se o chráněná území. Piju zelený čaj a černou kávu. Fotím. Vytvářím interaktivní výstavy pro děti. Mám kočku.

Zažila jsem stavy, kdy jsem nedokázala vstát z postele. Stavy, kdy jsem nedokázala projít obchodním domem. Vím, jaké to je týdny ležet. Vím, jaké to je slyšet ze svého těla nadávky a průpovídky druhých. Znám, jaké to je mít celé tělo v křeči traumatu. Znám strach, nedůvěru a bezmoc. Znám nálepky diagnóz,
které ne vždy pomáhají k uzdravení.
A pak jsem zjistila, že občas lze i to, co se domníváme, že nelze. A že to mohu zkusit udělat. Nemyslím si, že budu nyní nápomocná díky tomu, že mi lékaři v určitém období mého života přisoudili nějakou diagnózu. Věřím, že to, čím nápomocná jako PEER konzultant být mohu, jsou mé zkušenosti na cestě k lepšímu stavu.

Žiji. Pracuji. Mám přátele. A troufám si tvrdit, že většina lidí o mém sebepřekonání neví. Vím o něm já. Vím, že to je zevnitř někdy jinak, než to zvenku vypadá.