Belinda, 37 let
Pracovala jsem v jedné firmě, kde jsem měla dobrý kolektiv. Hlavně však laskavého a hodného šéfa. Pokud jsme něčemu v práci nerozuměli, v klidu nám vše vysvětlil. Každému vyšel ochotně vstříc, takže práce byla bez stresů a já jsem do práce chodila ráda. Moc se mi tam líbilo.
Bohužel jsem se nechala navést od kamarádky, abych s ní odešla do Prahy, kde je více kulturního vyžití. Nechtělo se mi opustit práci, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Vnímám to jako svou životní chybu.
Život ve velkoměstě
Práci v Praze jsem našla sice snadno, ale nedalo se to srovnat s mým bývalým pracovištěm Nebyly tu dobré vztahy, panovala rivalita. A ani naše vedoucí nebyla příjemná a ochotná mi případně pomoci. Ale nejhůře jsem snášela to, že se mi v Praze nelíbilo. Nebyla jsem zvyklá na takové velkoměsto. Mám ráda přírodu a tu jsem v Praze postrádala. Pořád jsem vzpomínala na bývalé pracoviště i šéfa. Začala jsem si vyčítat, že jsem udělala životní chybu, pořád jsem na „to“ myslela, až jsem z toho onemocněla. Vypukly u mě velké stresy a ty vyústily v duševní onemocnění. Musela jsem vyhledat psychiatrickou pomoc, začala jsem užívat doporučenou medikaci.
Zase dobře
Po nějaké době jsem se přestěhovala zpátky na jih Čech. S podporou organizace FOKUS České Budějovice jsem nalezla nové zaměstnání. Pracovala jsem sice dříve jako úřednice, ale zvykla jsem si i na současnou práci v zázemí společnosti zaměřené na kompletaci a distribuci zakázek.
Nyní se cítím docela dobře, a i v práci je to celkem fajn.
Po lécích se mi zdravotní stav zlepšil, ale prý pravděpodobně budu muset užívat medikaci celý život.