Příběhy klientů

KDYŽ CHCEŠ, TAK MŮŽEŠ… promluvit

S duševním onemocněním má ročně zkušenost každý pátý z nás. Týká se toto téma i Vás? Nebo Vašich blízkých? Možná vnímáte, jak obtížné je o tom, co je součástí Vašeho vnitřního světa, promluvit. Říct si o pomoc. Nebo se jen podělit o to, co prožíváte. Okamžik, kdy jsme někomu blízkému řekli o tom, co nás tíží, si pamatujeme ještě dlouho. Jsem to ale vždycky jen a pouze já, kdo ovlivňuje, co, jak a komu řeknu. KDYŽ CHCI, TAK MOHU… promluvit.

Lenka, 43 let

Jmenuji se Lenka, je mi 43, mám dvě skvělé děti a jsem obyčejný šílenec s neobyčejným nadšením do života 🙂 Aktuálně žiju zařizováním nového bytu a bořením předsudků a mýtů o lidech s duševním onemocněním.
Zažila jsem stavy velmi tíživé – deprese a naopak stavy bez tíže – mánie, odborně se tomu říká bipolární porucha.
O mých potížích jsem poprvé promluvila se svým mužem, protože moje permanentní strachy, apatie a neschopnost se rozhodovat mě paralyzovaly natolik, že jsem přestávala zvládat nejen fungovat v práci, ale i vařit, prát a uklízet. On byl ten, který mě po čase nasměroval a přesvědčil o tom, abych navštívila psychiatra.

Veronika, 22 let

Aktuálně se snažím studovat, věnovat se rodině a příteli. Je ale těžké stíhat tisíc plus jednu povinnost spolu s handicapem, který není vidět. Od 15 let jsem se potýkala s dost nepříjemnými stavy, které jsou teď naštěstí díky lékům pod kontrolou, a vlastně ani nepřichází.
Poprvé jsem se svěřila se příznaky bipolární poruchy tátovi, který má s toutéž nemocí vlastní zkušenost. Doporučil mi navštívit psycholožku. K dnešnímu dni jsem již šest let v péči psychiatričky a něco přes rok se scházím s konzultantkou Lenkou.
Lenka mi pomohla nejvíce. Až s ní mi došlo, že na to nejsem sama, že je více lidí se stejným problémem, že mám s kým o tom mluvit. Dříve jsem se svěřovala jen bloku a tužce. Dneska už vím, že mě přátelé a rodina vyslechnou, a to je ta největší pomoc.

Pavel, 39 let

Jmenuji se Pavel, je mi 39 let a mou diagnózou je nediferencovaná schizofrenie. Již 9 let se potýkám s úzkostnými stavy spojenými s občasnými bludy, které mi brání vést život, jaký považuje většina lidí za normální.
Jelikož se mě nemoc zmocnila náhle, nebyl vlastně ani čas o ní s někým z mých blízkých hovořit. Stejně jako já, museli se i oni s nastalou situací vypořádat a najít způsob, jak jít životem dále. Mě v tom pomáhá kromě terapií a medikace jízda na kole, procházky se psem, návštěvy kulturních akcí a podpora rodiny.
Impulsem k tomu, abych o své nemoci promluvil, je boření mýtů a předsudků většinové společnosti.

Petr, 34 let

Jmenuji se Petr, je mi 34 let a léčím se s paranoidní schizofrenií. S touto diagnózou jsem se poprvé setkal v mládí v době, kdy jsem měl problémy s alkoholem. Rozešel jsem se ve zlém s rodinou, žil jsem na ulici a v azylovém domě.
Aktuálně mě naplňuje hlavně moje práce, snažím se žít normální život. Pracuji v chráněné dílně a k tomu několikrát týdně chodím na brigádu. Již téměř rok se mi daří fungovat v běžném životě. V tom mi nejvíce pomáhají pracovníci FOKUSu, kam stále ve svém volnu docházím.
Hlasy a vidiny mne provází stále, ale věřím, že se jednou uzdravím.
O své nemoci jsem poprvé veřejně promluvil při rozhovoru pro časopis BARBAR. Tím, že nebudu mlčet, snad veřejnost pochopí, že lidé s duševním onemocněním zvládají i přes všechny problémy žít jako ostatní.

Jindřich, 34 let

Aktuálně žiju svojí rodinou a zaměstnáním Peera. V práci nabízím podporu lidem s duševním onemocněním tím, že s nimi sdílím vlastní zkušenost, poskytuji vzájemný vztah a dodávám povzbuzení a naději.
Mám diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Medikace mi pomohla k návratu se do běžné reality. Sám sobě, mým blízkým a možná i celému vesmíru pak vděčím za to, že jsem se v této realitě dokázal udržet i po vysazení léků.
Medikaci vnímám jako dobrého sluhu, pokud je používána s rozvahou. A za zlého pána, pokud se pokládá za první a jedinou možnost k zotavení.

Agáta, 38 let

Momentálně se snažím skloubit práci a osobní život. Snažím se, abych se mohla realizovat a být druhým ku pomoci, přitom se nevyčerpat. Mít vizi a radost z toho, co dělám.
Mám vlastní zkušenost se schizofrenií a s úzkostí. Léky považuji za dobrý prostředek k potlačení krize a zároveň, v menších dávkách, jako preventivní prostředek k jejímu předejití.
Poprvé jsem veřejně promluvila o své nemoci během hospitalizace. Seděla jsem v aule plné studentů psychiatrie a snažila se poskládat to, co mám v hlavě. Moc mi pomohlo, že je to zajímalo. Naslouchali mi a pomohli mi ujasnit některé drobnosti.

Jiřina, 34 let

Jsem prodavačka a volný čas ráda trávím s rodinou a přáteli, aktivně – např. cyklistikou, i pasivně – nejraději s knihou. 

Svého muže jsem poznala v době před první atakou jeho nemoci. Můj manžel má diagnostikovanou nediferencovanou schizofrenii.

Nikdy jsem se o tom nezdráhala mluvit. Stejně tak, jako se o nemoci nestydí mluvit ani on sám. Přijala jsem to jako součást našeho života… 

Oporou ve chvílích, kdy tato součást našeho manželství narušuje běžný chod věcí, mi jsou nejvíce právě rodina a přátelé. 

Mgr. Markéta Masopustová, terapeutka

Praxe v oboru od r. 2009. Můj život se točí kolem mojí rodiny a práce, která mě baví, a vidím v ní smysl. Navíc mám při ní štěstí na dobré lidi kolem sebe.
Při terapii s lidmi s duševním onemocněním se zaměřujeme na jejich prožitky, vztahy i celou osobnost. Je to trochu jako skládání puzzle vlastního portrétu a jeho okolí. Když se alespoň trochu daří, přináší klientům vnímání jistějšího a bezpečnějšího světa.
Nejčastějšími tématy jsou vztahy s nejbližšími a s okolím, a to i s těmi, kteří jim vstoupili do života s jejich nemocí – odborníky. Často mluvíme o pocitu jistoty a smyslu života.

MUDr. Jan Bečka, psychiatr

Praxe v oboru od r. 1998. Zajímá mne komunitní psychiatrie, téma duchovního přesahu a využití mystické zkušenosti v psychoterapii.

Dle mého aktuálního názoru nezní otázka na psychofarmaka ano či ne, ale spíše komu, kdy, jak, co, a kolik. Kromě toho přemýšlím nad alternativní léčbou bez medikace. Považuji ji za možnou, v některých případech i přínosnou. Ovšem personálně a organizačně náročnou.

Při léčbě je mi partnerem hlavně sám pacient. Někdy se na mne obracejí kolegové ne-lékaři, kteří mají o pacienta (či jeho okolí) strach. Jejich názory jsou pro mne ale obvykle až na druhém místě.

MUDr. Lukáš Krejčů, psychiatr

Praxe v oboru od r. 2000.

V ordinaci prožívám pravidelně pochybnosti ohledně léčby. A jsou i případy, kdy medikace není nutná a možná ani potřebná. Někdy může užívání léků sloužit také jako výmluva pro okolí nebo i pro samotné pacienty. Mnohdy je nezbytný i osobnostní posun, tehdy mají léky jen podpůrnou roli.

Partnerem při léčbě je mi vždy pacient, někdy také další členové jeho rodiny. Svým pacientům říkám, že jejich léčba musí být naší společnou shodou.