Příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním

KDYŽ CHCEŠ, TAK MŮŽEŠ… promluvit

S duševním onemocněním má ročně zkušenost každý pátý z nás. Týká se toto téma i Vás? Nebo Vašich blízkých? Možná vnímáte, jak obtížné je o tom, co je součástí Vašeho vnitřního světa, promluvit. Říct si o pomoc. Nebo se jen podělit o to, co prožíváte. Okamžik, kdy jsme někomu blízkému řekli o tom, co nás tíží, si pamatujeme ještě dlouho. Jsem to ale vždycky jen a pouze já, kdo ovlivňuje, co, jak a komu řeknu. KDYŽ CHCI, TAK MOHU… promluvit.

Lenka, 43 let

Jmenuji se Lenka, je mi 43, mám dvě skvělé děti a jsem obyčejný šílenec s neobyčejným nadšením do života 🙂 Aktuálně žiju zařizováním nového bytu a bořením předsudků a mýtů o lidech s duševním onemocněním.
Zažila jsem stavy velmi tíživé – deprese a naopak stavy bez tíže – mánie, odborně se tomu říká bipolární porucha.
O mých potížích jsem poprvé promluvila se svým mužem, protože moje permanentní strachy, apatie a neschopnost se rozhodovat mě paralyzovaly natolik, že jsem přestávala zvládat nejen fungovat v práci, ale i vařit, prát a uklízet. On byl ten, který mě po čase nasměroval a přesvědčil o tom, abych navštívila psychiatra.

Veronika, 22 let

Aktuálně se snažím studovat, věnovat se rodině a příteli. Je ale těžké stíhat tisíc plus jednu povinnost spolu s handicapem, který není vidět. Od 15 let jsem se potýkala s dost nepříjemnými stavy, které jsou teď naštěstí díky lékům pod kontrolou, a vlastně ani nepřichází.
Poprvé jsem se svěřila se příznaky bipolární poruchy tátovi, který má s toutéž nemocí vlastní zkušenost. Doporučil mi navštívit psycholožku. K dnešnímu dni jsem již šest let v péči psychiatričky a něco přes rok se scházím s konzultantkou Lenkou.
Lenka mi pomohla nejvíce. Až s ní mi došlo, že na to nejsem sama, že je více lidí se stejným problémem, že mám s kým o tom mluvit. Dříve jsem se svěřovala jen bloku a tužce. Dneska už vím, že mě přátelé a rodina vyslechnou, a to je ta největší pomoc.

Pavel, 39 let

Jmenuji se Pavel, je mi 39 let a mou diagnózou je nediferencovaná schizofrenie. Již 9 let se potýkám s úzkostnými stavy spojenými s občasnými bludy, které mi brání vést život, jaký považuje většina lidí za normální.
Jelikož se mě nemoc zmocnila náhle, nebyl vlastně ani čas o ní s někým z mých blízkých hovořit. Stejně jako já, museli se i oni s nastalou situací vypořádat a najít způsob, jak jít životem dále. Mě v tom pomáhá kromě terapií a medikace jízda na kole, procházky se psem, návštěvy kulturních akcí a podpora rodiny.
Impulsem k tomu, abych o své nemoci promluvil, je boření mýtů a předsudků většinové společnosti.

Petr, 34 let

Jmenuji se Petr, je mi 34 let a léčím se s paranoidní schizofrenií. S touto diagnózou jsem se poprvé setkal v mládí v době, kdy jsem měl problémy s alkoholem. Rozešel jsem se ve zlém s rodinou, žil jsem na ulici a v azylovém domě.
Aktuálně mě naplňuje hlavně moje práce, snažím se žít normální život. Pracuji v chráněné dílně a k tomu několikrát týdně chodím na brigádu. Již téměř rok se mi daří fungovat v běžném životě. V tom mi nejvíce pomáhají pracovníci FOKUSu, kam stále ve svém volnu docházím.
Hlasy a vidiny mne provází stále, ale věřím, že se jednou uzdravím.
O své nemoci jsem poprvé veřejně promluvil při rozhovoru pro časopis BARBAR. Tím, že nebudu mlčet, snad veřejnost pochopí, že lidé s duševním onemocněním zvládají i přes všechny problémy žít jako ostatní.

Jindřich, 34 let

Aktuálně žiju svojí rodinou a zaměstnáním Peera. V práci nabízím podporu lidem s duševním onemocněním tím, že s nimi sdílím vlastní zkušenost, poskytuji vzájemný vztah a dodávám povzbuzení a naději.
Mám diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Medikace mi pomohla k návratu se do běžné reality. Sám sobě, mým blízkým a možná i celému vesmíru pak vděčím za to, že jsem se v této realitě dokázal udržet i po vysazení léků.
Medikaci vnímám jako dobrého sluhu, pokud je používána s rozvahou. A za zlého pána, pokud se pokládá za první a jedinou možnost k zotavení.

Agáta, 38 let

Momentálně se snažím skloubit práci a osobní život. Snažím se, abych se mohla realizovat a být druhým ku pomoci, přitom se nevyčerpat. Mít vizi a radost z toho, co dělám.
Mám vlastní zkušenost se schizofrenií a s úzkostí. Léky považuji za dobrý prostředek k potlačení krize a zároveň, v menších dávkách, jako preventivní prostředek k jejímu předejití.
Poprvé jsem veřejně promluvila o své nemoci během hospitalizace. Seděla jsem v aule plné studentů psychiatrie a snažila se poskládat to, co mám v hlavě. Moc mi pomohlo, že je to zajímalo. Naslouchali mi a pomohli mi ujasnit některé drobnosti.