Lýdie, 15 let

Když jsem nastoupila do nové školy, nenašla jsem si tam kamarády. Všichni spolužáci řešili témata, která mě nezajímala. Ze školy jsem byla celkem ve stresu, po škole jsem se učila několik hodin. Někdy jsem se ze stresu celá třásla.

Moje mamka vyhledala FOKUS a zařídila tam první schůzku s pracovníky – chtěla mi zajistit nějakou podporu a byla zvědavá na možnost terapií. Pracovníci FOKUSu nám vysvětlili, že to nejsou terapeuti, ale můžu si s nimi povídat otevřeně, v bezpečném prostředí a mají povinnost mlčenlivosti.

S mou hlavní (klíčovou) pracovnicí se můžu pravidelně vídat na osobních schůzkách a povídat si o tom, co mě trápí, nebo baví. Pracovnice mě vyslechne, přijímá takovou, jaká jsem. Někdy mi poradí – na co se zaměřit, relaxační cvičení (dechová, motýlí objetí, progresivní svalová relaxace) nebo tipy v aplikaci Nepanikař na mobilu. Taky jsem mohla začít chodit na podpůrné sociálně-aktivizační skupiny, které jsou fajn. Můžu tam poznat nové lidi, někdy si vybarvujeme nebo povídáme u karet.

Bohužel mám i poruchu příjmu potravy a asi to ještě potrvá, než budu uzdravená. Byla jsem i hospitalizovaná na Dětském oddělením a pracovníci FOKUSu za mnou chodili. I díky jejich návštěvám to bylo snesitelnější.

Zatím jsem teprve v procesu zotavování, ale věřím, že mi jednou bude ještě lépe.